na Blog.cz

K otrokovickému gymnáziu určitě neodmyslitelně patří vánoční akademie. Je to akce, na níž mají jednotlivé třídy ukázat, že jsou dobří nejen v učení, ale i co se týče kulturního vyžití. Na akademii si každý může připravit vystoupení, a prezentovat jej před celou školou. Účinkující jsou vždy odměněni potleskem, a mnohdy se při vystoupení přihlížející žáci i smějí.

Dne 12.1.2012 proběhlo v hale SOŠ Štěrkoviště přátelské florbalové utkání. Hlavním cílem tohoto zápasu bylo začlenit do našeho týmu mladé florbalisty z tercie a kvarty. Svůj úkol splnili znamenitě, nezalekli se starších borců z SOU, a dokonce

Od pondělí 3. 10. S projektem Comenius přijeli studenti z různých zemí k nám do České republiky, aby si ochutnali zdejší klima. Naši studenti nabídli těmto cizincům ubytování ve svých vlastních domech. Je to na oplátku, jelikož v minulosti naši žáci navštívili také zahraniční rodiny.
Studenti přijeli z Maďarska, Polska, Turecka, Kanárských ostrovů a Německa. Strávili u nás jeden týden nabitý zajímavými akcemi. A jedné takové jsem se zúčastnil.
Slovo akce bych nepoužil, spíše společenský večer. Konal se ve Společenském domě na Baťově. Všichni přišli hezky oblečeni a nalíčeni s úsměvy na rtech. Bylo zřejmé, že tento večer bude nejlepší z celého jejich pobytu u nás. Na stolech leželo spoustu občerstvení a pitné vody, že nikdo nemohl říci jediné slůvko o tom, že by měl v průběhu večeru hlad.

Podle mnoha lidí se dnešní svět řítí, jak by řekl pan profesor Drbal, do černé díry. Politika, ekologie, ekonomie. Z těchto okruhů nám média podávají samé negativní zprávy a my si potom myslíme, že je na tom náš svět špatně.

Tak jako každý rok se v neděli 25. 9. konala Michalská pouť na Baťově v Otrokovicích. I naše škola Gymnázium Otrokovice tam měla svůj stánek s několika zajímavými činnostmi. Jelikož jsem se zúčastnil této akce, přináším vám zajímavé informace.
Ráno kolem osmé jsem přišel a stánek se formoval do finální podoby. Nebylo nás mnoho, avšak později nás přišli podpořit další studenti. Mohu říci, že kolem deváté jsme byli připraveni na první návštěvníky.

Pokud v něčem nejsem dobrý, tak to je fyzika. Ale aspoň vím, že čas je jedna ze základních fyzikálních veličin, bez jejíž existence bychom si život snad ani nedokázali představit.
Je tedy ironií, že člověk mnohdy bere čas za svého nepřítele. Čas běží pořád stejně, to je logické, ale někdy nám to tak nepřipadá. Zdá se nám, že když se bavíme s přáteli, čas nám nemilosrdně utíká, přičemž ve škole při chemii tomu tak není.
Ve skutečnosti, i když to tak nevypadá, nám čas neustále letí stejnou nemilosrdnou rychlostí. Nezpomalí se, nezrychlí se. Běží pořád tou samou starou konstantní rychlostí. Je to sice trochu škoda, ale je to fakt.
Už to je rok, co chodím na gympl. Už rok se učím tak, jak bych se na základce nikdy neučil, už rok se chovám tak, jak bych se před rokem nechoval, už rok znám lidi, kteří ovlivňují můj život. A věřte mi, že kdybych měl stroj času a přesunul bych se do minulosti, kdybych teď potkal patnáctiletého Jindřicha Martínka, který má gymnázium teprve před sebou, byli by ti dva kluci naproti sobě velmi rozdílní lidé.
Mohl bych říct, že jsem se změnil kompletně. Nejen, že toho víc umím, ale zlepšil jsem se i ve svých dovednostech - lépe přemýšlím, píšu, komunikuju, jsem víc objektivní, a dokážu přijmout názor druhého.
Naučit se tolik věcí, to opravdu mnohdy trvá i rok, ne-li víc. A to ještě pořád nejsem na konci své cesty studiem na gymnáziu - teprve před chvílí jsem uběhl první část závodu. A ve vedení rozhodně nejsem. Takže bych se měl začít pořádně snažit, a dát do tohoto běhu vše.
Zvládnu to? Zvládnu uběhnout polovinu tohoto závodu? Na tuto otázku bych měl znát odpověď hlavně já sám. Protože vím, že pokud nedoběhnu do poloviny se správnými výsledky, tak tuto etapu běžím znova. A to se mi opravdu nechce. Tak mi teda držte palce, protože já je držím vám!

Jindřich Martínek, 2.A

Než začaly prázdniny, rozhodl jsem se, že pro sebe udělám správnou věc - že se každý volný den budu učit, každý volný den si budu opakovat.
Popravdě, dopadlo to malinko jinak. Sešity jsem za dva měsíce viděl jen párkrát, a zbytek času jsem se bavil, odpočíval nebo plnil jiné povinnosti Zkrátka řečeno - na učení jsem opravdu neměl čas.
Proto jsem 1.9., když jsme se v pět ráno probudil, cítil trochu strach. A sakra, řekl jsem. Zase je to tady. Zase nám končí prázdniny. Zase začne vstávání o půl sedmé, nedělní dopoledne strávená učením a tvořením všemožných referátů, čtenářských deníků, článků a samozřejmě děláním úkolů. Takový šok jsem nezažil celé dva měsíce.

No dobře, je pravda, že mě prázdniny už trochu začínaly nudit, ale věřte mi, do školy se mi nechtělo. Nikdy bych nevyměnil počítač za učebnici. Radši bych si užíval krásného počasí (které samozřejmě nastalo až teprve v září ) v bazénu než ve škole. Ale co se dá dělat.
Po marných pokusech jsem neusnul, a v sedm ráno jsme to už se sestrou valili na gympl. Cestou jsme si sdělovali své pocity, své dojmy, a já jako zkušený gymnazista jsem jí dával všemožné rady, co a jak na gymplu dělat.
Nastoupili jsme do přeplněného busu, poprvé a rozhodně ne naposled. Stál jsem u dveří, a kolem mě to bylo přecpáno lidmi, kteří určitě měli stejné pocity jako já.
Cestou jsem přemýšlel, jaké to na gymplu po těch dvou měsících bude. Věřil jsem, že v pohodě. Věřil jsem, že mí přátelé pořád budou ti optimističtí lidé, kteří jsou v pohodě. Někteří z nich sice mají mnoho rozdílných názorů, ale přesto máme velmi, velmi dobrý kolektiv, za což jsem rád.

Dojeli jsme na místo. Vyšel jsem ven, tak, jak jsem už stokrát vyšel, a tak jak ještě stokrát vyjdu vstříc všem povinnostem, které na gymplu budu mít. Vstříc všem těm hodinám učení, vstříc všemu spěchu, vstříc mým starým i novým zážitkům a vstříc všem přátelům.
Naštěstí jsem cestou uviděl pár starých tváří, a měl jsem tedy jistotu, že aspoň některé věci se na gymplu nezměnily.

Vešel jsem do třídy, kde jsme se pomalu začali všichni slézat. Panovalo počáteční nadšení, radost i očekávání. Všichni jsme si sdělovali své zážitky z prázdnin, a vůbec jsme nevypadali jako ti, kterým má za pár dní začít "těžká" škola. Největší rozruch asi vytvořili tři noví spolužáci, z nichž s některými jsem se už seznámil, a které vítám v tomto "ústavu," stejně jako všechny nové prváky, terciány a primány.

Po poklidném počátku si připadám, jako by mě přejel tank - informace se na mě valí jedna za druhou. No, to nám to začíná! Ve třídě si čteme školní řád, podepisujeme všemožné formuláře, a ještě že jsem měl to štěstí a šel jsem na zasedání školní rady.

Následující den probíhal v podobném duchu. Učitelé byli v pohodě, plni optimistické nálady, kterou nasáli z prázdnin, a škola je bavila. Proto jsme občanku strávili diskuzí o základech politiky, angličtinu diskuzí o tom, co jsme dělali o prázdninách a hudební výchovu diskuzí o víře a zpěvem. Den uplynul velmi rychle, a tak se tedy uvidí, co bude a nebude dál.

Můj dojem ze vstupu do tohoto školního roku je dobrý. Škola se nezměnila, bude to sice pořád dřina, mnohdy ještě větší než dříve, ale aspoň to bude ten samý druh práce, kterou jsem už jeden rok dělal. Noví spolužáci jsou skvělí lidé, s nimiž se mnoho z naší třídy velmi rychle seznámilo, a věřím, že v naší pavučině vztahů najdou své místo.
V prváku jsem se musel otrkat, najít si známosti, zapůsobit na učitele. A to všechno se mi snad podařilo. Nyní je můj úkol jediný - ukázat, co doopravdy ve mně je. Tak jdeme na to.

Jindřich Martínek 2. A

Zdravím všechny čtenáře školních novin. V redakci jsme již delší dobu přemýšleli nad něčím, co by naše noviny oživilo. A tak vám přinášíme nový design stránek spolu s pár vylepšeními. Zaměřen je hlavně na krásu, aby se vám dobře četlo a cítili se zde příjemně. Kromě designu jsme přidali galerii. V budoucnu bude plná fotek z akcí naší školy. Doufám, že se vám design líbí a pro mou větší zvědavost jsem vytvořil níže anketu. Zajímá mne váš vkus, tak vás prosím hlasujte. Děkuju všem a přeji pěkný zbytek prázdnin.

Před rokem jsem byl na konci mé docházky na základní škole. Před rokem jsem byl plný očekávání, jak se můj život změní na střední škole. Před rokem jsem neznal téměř nikoho z mé současné třídy. Před rokem jsem toho věděl míň. Před rokem jsem měl jiné názory.

Už si vůbec nepamatuju, jaké to bylo na základní škole. Už je to tak dávno. Tolik nových věcí se stihlo přihodit, že jsem tyto vzpomínky z hlavy už vytěsnil. Jak vypadal můj běžný den? To jsem ráno vstával tak pozdě? Jezdil jsem do školy autem? Doma jsem si během půl hodiny udělal úkol a potom se šel bavit? Ano, přesně tak to na základní škole vypadalo. A já si na to už nepamatuju. A jsem za to rád. Teprve na gymplu jsem pochopil, co to znamená učit se. Na základce jsem ještě nevěděl, co mám v životě dělat. Až teprve na gymplu jsem pochopil, co to znamená užívat si života.

Užívejte si tedy života. Choďte na párty, toulejte se po venku, buďte se svými přáteli. Ale hlavně tvořte. To je totiž, podle mě, úplně nejdůležitější činnost. A také ta nejzábavnější. Vytvořte cokoliv - obraz, báseň, povídku, fotku, status na facebooku… Nejhorší totiž je, pokud jenom sedíte. Nestačí jen vnímat. Musíte i něco vytvořit!

A pokud pochopíme, že musíme i tvořit, tak se z nás nestane generace, která svět zničí. Ale generace, která jej spraví.

Tímto se s vámi loučím. Děkuju za vše, co jste pro mě udělali. Děkuju Adamovi za to, že mi po celý rok dělal spoluautora. Děkuju paní učitelce Svobodové, bez níž by tyto noviny existovat nemohly. Děkuju všem mým pravidelným čtenářům. A doufám, že tento blog budete číst i příští rok. A že se i zapojíte.

Užijte si prázdniny. A nezapomeňte tvořit. A pokud tvoříte, nepřestávejte! Dělejte to pro mě, pro otrokovický gympl, pro svou zemi, pro svou planetu, pro celý vesmír, dělejte to pro svou babičku, přítelkyni, kamaráda. A dělejte to hlavně pro sebe!

Jindřich Martínek

Úpadek generace

Víme to. Cítíme to. Bojíme se toho. Děláme to jen z nutnosti.
Už je pozdě.

Dnešní generace je už totiž nenapravitelně lenivá. Místo toho, abychom se pilně učili, pořád jen hrajeme na počítači nebo jsme na Facebooku.
Musím říct, že já do této generace taky patřím. Také jsem téměř denně na Facebooku, denně sedím u internetu, denně hraju na počítači nebo na herních konzolích, denně mluvím sprostě, neučím se tak moc, jak bych měl, poslouchám radikální hudební směry. Za minulého režimu bych možná byl jeden z největších sígrů. Ale v dnešní době by se o mně dalo říct, že jsem "správný hoch".
Když se totiž podívám na to, kolik lidí kouří. Kolik lidí pije. Kolik se jich neučí vůbec.
O těchto věcech přemýšlím každou matematiku, vždy, když nám paní učitelka Bumbálková vytýká, jak jsme špatná generace.

Nejhorší na tom je, že má pravdu.
Jak to bude fungovat dál? Vždyť to už nejde! Jak budou vypadat naše děti? Ty se budou učit polovinu toho co my? A co ty jejich děti? Pro ty už bude nepřekonatelný problém i jakákoliv jednoduchá rovnice!
Mám však jeden obhajující argument - technologie. Podle mě bude vývoj postupovat tak rychle, že lidstvo už nebude potřebovat tak moc vzdělané lidi - za pár desítek let za nás totiž budou dělat stroje úplně vše. Budou za nás počítat, budou za nás psát, budou za nás stavět, jíst, pít. A my možná budeme jen tak přežívat. Třeba se už ani nebudeme bavit - třeba to za nás všechno převezmou elektronické výrobky. Nemyslím si však, že nás čeká nějaký katastrofický scénář jako v Matrixu apod. Budoucnost se stroji bude spíš pohodlná.
A pak je tu druhá možnost - že se jednoho dne Obama naštve na Rusko nebo Putin a na Ameriku, a zmáčkne nějaký knoflík. A vzápětí vyletí atomová smrt, která pohltí celou naši planetu. No, kdoví, jestli by si to vůbec někdo dovolil. Věřme ale, že svět je už dost vyspělý na to, aby globálnímu konfliktu předešel.

To, že v budoucnosti za nás vše budou dělat stroje, není argument pro to, že bychom se nemuseli učit. Spíš naopak - měli bychom se co nejvíc vzdělávat, aby všichni ti zatím jen fiktivní roboti byli co nejrychleji vymyšleni.
Takže hbitě do učení! Neděláte to ani pro své rodiče, ani pro sebe, ale pro lidstvo!